Společné představení mladých divadelních skupin, z nichž jedna pochází ze střední Evropy a druhá ze země za Atlantikem, je ojedinělá událost už jen pro tu příležitost samu. Čeští a kanadští adepti divadelních múz ji pod vedením Jana Schmida z Prahy a Michala Schönberga z Toronta jí využili, jak jen mohli a uměli. A pražskému, stejně jako kanadskému – převážně také studentskému publiku, pokaždé ve svých doposud třech projektech nabídli živé, inspirativní divadlo nabitém mladistvou bezprostředností a elánem.
Letos jsme se setkali se studenty divadelní fakulty torontské univerzity ve dnech 18. – 23. března v Leigha Lee Brown Theatre ve Scarborough, ovšem už ne s českými adepty herectví, jak tomu bylo naposledy před třemi lety. Jiří Havelka tento projekt Toronto-Praha-Toronto velice dobře zná, protože se zúčastnil všech jeho podob. Nejprve zde byl jako student herectví, později jako asistent režiséra Jana Schmida z pražské Ypsilonky (který tuto práci se studenty začal s profesorem Torontské univerzity Michaelem Schönbergem), a letos už jako úspěšný režisér, jehož rádo hostí nejedno české divadlo. Divadelní představení Stepping od toes vzniklo za dva a půl měsíce práce. Scénář se dával dohromady za pochodu a podíleli se na něm vlastně všichni zúčastnění. Krok po kroku dopisovali scény a zápletky, které mnohdy převyšovaly životní zkušenosti studentů. Ale to je ta challenge, zvládnout to. Stejně jako s klasickými tanci – tango, valčík, waltz a polka, kterým studenty učila profesionálka.
A tady to podobenství – život je jako tanec – mnohdy tancovat umíš, ale jako sólista, když se o to pokoušíš v páru, nejde to. Z mnoha důvodů. “Alternativní divadlo, jak bychom tenhleten způsob práce mohli nazvat, existovalo vedle tradičního divadla vlastně vždycky,” říká Jiří Havelka (nar.1980). “Je to ona známá comedy dell‘arte, šaškové na scéně, šapitó v cirkuse apod., kdy se dialogy tvořily za pochodu, scénáře neexistovaly, nastínila se jen linka děje. Jestli je to experimentální? Ono je to vždycky experiment, protože dopředu nevíte, jak to skončí – úspěchem, neúspěchem…” Tady skončila práce s velkým ohlasem diváků i čtrnácti zainteresovaných studentů. Hrálo se v malém univerzitním divadle po čtyři večery, a i přesto vidělo představení 450 lidí. Úžasná práce.
Profesor dramatických věd Michael Schönberg, iniciátor experimentu kanadsko-českých představení, byl spokojen. “Důležitá je metoda, kterou Jirka pracuje v Praze a přenesl ji tady. Mladí lidé tady nejsou jen herci, ale i spolutvůrci hry, a každý z nich má stejnou šanci, protože hrají hlavní roli všichni – neexistuje Romeo a Julie a pár postav kolem. Všichni jsou si rovni a všichni tedy mají stejnou hereckou šanci.” O kostýmy se postarala jedna z maminek studentů Linda Serres, která si účtovala pouze materiál, hudbu složil prof. Alexander Rapoport z téže univerzity. Všichni si šli na fakultě humanitních věd, kam patří oddělení performing arts náleží, náramně na ruku, takže tento projekt velké finance nevyžadoval.
Jestli se bude v této práci pokračovat, je ve hvězdách, protože hlavní aktér této spolupráce pomýšlí na odchod na zasloužený odpočinek. Může ho hřát vědomí, že přispěl k rozvoji herectví mladých lidí takovým způsobem, na který budou nejen rádi vzpomínat, ale ve své pozdější praxi dokonce i navazovat.
Pravidelný meetup přátel českého jazyka se koná dnes, 21. března ve 20 hodin.
Pro mnohé krajany byla minulá vystoupení Jarka Nohavici v Torontu velkým překvapením – a jak by ne. Nohavica byl až do roku 1989 znám poměrně malému okruhu posluchačů – převážně studentů, trampů a mladých lidí se zájmem o folkovou hudbu v tehdejším Československu (kotlíkářů, jak se jim často posměšně přezdívalo).