Úžasné odpoledne připravili dospělí sokolové s malými sokolíky na nedělí odpoledne: festival Sokol Tornto. Začalo se obědem, následovalo cvičení holčicek a kluků a  hrami. Malí cvičenci si vedli nádherně, a byli disciplinovaí a s velkým nadšením předváděli, co všechno umějí. Metali kotrmelce i salta a hvězdice, na co kdo troufnul, a nutno dodat, že ti nejmenší nechtěli zůstat ve stínu starších. Panovala přátelská a soutěživá nálada. Všem se odpoledne líbilo. Spokojeni byli nejen organizátoři, ale i rodiče a příznivci sokolského cvičení.
(more…)

K oblíbeným pořadům v našich komunitách patří Hudebně-dramatické skvosty Olgy Turokové. Krátce před Velikonocemi si připravila pásmo básní, dramatizace, písní a hudby, které předvedla v hale evangelického kostela sv. Pavla v Torontu. Tam našla všestrannou pomoc. Reverend Ladislav Kozák spolu s Lubom Slatkovským se ujali technického zázemí a Olinka vylaďovala umělecký program. Ke spolupráci povolala osvědčené recitátory, muzikanty a zpěváky – Zitu a Genu van Oosten, Jarka Číhala, Marku Rajnou a Evu Slatkovskou, a velice ráda přijala nabídku i nových účinkujících – pianistů Andreje Pevného a Jovana Stojkoviče, recitátorky Katky Kozákové a Petra Kohouta. Příjemným překvapením byly malé sestry Žanetka a Danielka Pástorové, které recitovaly v čisté slovenštině. Velice zaujala dramatizovaná četba na téma Pilát Ponský z Oteveřných dopisů Francesca Armentiho, kterou připravila režisérka Olga Turoková. A tak poměrně početné obecenstvo v onu neděli 5. dubna odpoledne (souběžně se konal velikonoční bazar na Masaryktownu) si vyslechlo nádherné básně slovenských básníků Milana Rúfusa, Zlatici Oravcové, Evy Bachletové, Daniela Šovca, Martina Razusa a Pavola Sircica. Zaujaly skladby J. S. Bacha, Ave Maria F. Schuberta v nádherném profesionálním podání sopranistky se sametovým hlasem Geny van Oosten, skladby S. V. Rachmaninova a Motlitba A Lord hear my Prayer v podání Zity a Geny van Oosten a tam jediného mužského hlasu Jarka Číhala. Odpoledne všichni zakončili přátelským posezením u malého občerstvení. Sympatické na tomto předvelikonočním svátečním setkání byla i skutečnost, že se místnostmi nesla slovenština, čeština i angličtina.

Hala kostela sv. Václava byla v neděli 29, března zcela zaplněná. Očekávala se doslova hudební událost. A také koncert Ivana Ženatého s klavírním doprovodem Václava Máchy v rámci cyklu Nocturen ve městě nikoho nezklamal. Již dlouho před začátkem si lidé zkoušeli vyhlédnout v lavicích ta nejlepší místa, aby mistra nejenom slyšeli, ale i dobře viděli.
Mnozí si poté povzdechli – vždyť on hraje čím dál tím lépe. Opravdu tomu tak je, když vidíte, jak si s houslemi rozumí, jak rozumí hudbě, kterou hraje a publiku, pro které hraje, pak vás nenapadne jiné slovo, než špičkový profesionál. Zahrál Dvořákovy romantické skladby pro housle a piano, opus 75, Griegovu Sonatinu in G dur pro housle a piano, Romanci pro housle a piano Henryka Wieniawskeho, Čajkovského Melancholickou serenádu pro housle a piano a Ravelovu skladu La Tzigane pro housle a klavír. Přidával nádherného Chopina, Smetanu a Dvořáka. Obecenstvo děkovalo dlouhým vytrvalým potleskem – bravo, Maestro. Také po čtvrtém koncertu na Nocturnech v pořadí si odnášel posluchačův vděk a obdiv.
Lze jen dodat, že Nocturna dr. Miloše Krajného jsou v komunitě tou nejsilnější konkurencí takových pořadů, jakými jsou divadelní představení, na nichž se setkáváme po leta s poměrně stabilizovanou návštěvností.

V neděli 29. dubna od 17 h. nás čeká jazzový houslista Drew Jurečka. Poslechneme si ho rovněž v hale kostela sv. Václava.

Setkat se s tímto malířem je opravdové potěšení z mnoha důvodů – pro jeho pozitivní člověčí náboj či kouzlo osobnosti, chcete-li, pro jeho široké znalosti nejen z oboru malířství, a pro jeho zvláštní životní nadhled. Vyzařuje z něho klid a pohoda, které se člověk velice rád a velice rychle poddá. Chvílemi bych ho podezírala, že si právě svým klidem jakoby se svými protějšky zahrával a čeká, jak se sami vybarví. Josef Smrčka, vlastním jménem, pochází
z Humpolce, kde v místním muzeu uspořádal výstavu svých prací a kde také zanechal svůj obraz. Ovšem jeho tvorbu znají i ve světě – v New Yorku, Paříži, Londýně, Nice, Belgii
a v Asii.

Stejně tak jej znají i v domovině nové, kde se podepisuje Joseph Drapell – přinejmenším se to Kanaďanům lépe vyslovuje i pamatuje, kde žije od roku 1966. Jeho techniku již zasvěcenci poznají: tlakové roztírání barev, které zanechává stopu jakoby nanášených vrstev. Společně s několika dalšími severoamerickými malíři a jedním kanadským (Lucy Baker, Steven Brent, John Gittins, Roy Lerner, Anne Low, Marjorie Minkin, Irene Neal, Graham Peacock, Bruce Piermarini, Jerald Webster ) vznikla na počátku 80. let minulého století skupina abstraktně malujících umělců (v Evropě je tento směr ještě téměř nedotčen), hlásících se k new new painting směru. Ano, jak sám říká, ke kontroverznímu a horkému směru, odpovídajícímu na tehdejší rádoby progresivní “dada” a vyznávajícímu čisté umění bez příkras a malířství násilně vtlačenému ději v tvorbě. Malířství by mělo být jenom o umělcově duši, porozumí tak filozofii návštěvník Drapellova soukromého muzea, jediného toho druhu snad na celém světě, vystavující výtvory new new malířů. Jarní výstavu Spring Exhibiton zahájil symbolicky a ne náhodně v prvním jarním dni – evidentně s úmyslem pozdravit toto krásné období s příslibem začátku nového života. Výstavy v těchto prostorách trvají nejméně dva měsíce. A může je navštívit každý i individuálně, pokud si objedná bezplatnou návštěvu předem (123 Bellwoods Av. Toronto, 416.603 41 11). Někdo v dílech Drapellových může vidět dědictví renesančního génia Raphaela, kterého tento současník doslova miluje. Ostatně, přijďte se podívat a hlavně obrazy procítit.

Společné představení mladých divadelních skupin, z nichž jedna pochází ze střední Evropy a druhá ze země za Atlantikem, je ojedinělá událost už jen pro tu příležitost samu. Čeští a kanadští adepti divadelních múz ji pod vedením Jana Schmida z Prahy a Michala Schönberga z Toronta jí využili, jak jen mohli a uměli. A pražskému, stejně jako kanadskému – převážně také studentskému publiku, pokaždé ve svých doposud třech projektech nabídli živé, inspirativní divadlo nabitém mladistvou bezprostředností a elánem.

Letos jsme se setkali se studenty divadelní fakulty torontské univerzity ve dnech 18. – 23. března v Leigha Lee Brown Theatre ve Scarborough, ovšem už ne s českými adepty herectví, jak tomu bylo naposledy před třemi lety. Jiří Havelka tento projekt Toronto-Praha-Toronto velice dobře zná, protože se zúčastnil všech jeho podob. Nejprve zde byl jako student herectví, později jako asistent režiséra Jana Schmida z pražské Ypsilonky (který tuto práci se studenty začal s profesorem Torontské univerzity Michaelem Schönbergem), a letos už jako úspěšný režisér, jehož rádo hostí nejedno české divadlo. Divadelní představení Stepping od toes vzniklo za dva a půl měsíce práce. Scénář se dával dohromady za pochodu a podíleli se na něm vlastně všichni zúčastnění. Krok po kroku dopisovali scény a zápletky, které mnohdy převyšovaly životní zkušenosti studentů. Ale to je ta challenge, zvládnout to. Stejně jako s klasickými tanci – tango, valčík, waltz a polka, kterým studenty učila profesionálka.
A tady to podobenství – život je jako tanec – mnohdy tancovat umíš, ale jako sólista, když se o to pokoušíš v páru, nejde to. Z mnoha důvodů. “Alternativní divadlo, jak bychom tenhleten způsob práce mohli nazvat, existovalo vedle tradičního divadla vlastně vždycky,” říká Jiří Havelka (nar.1980). “Je to ona známá comedy dell‘arte, šaškové na scéně, šapitó v cirkuse apod., kdy se dialogy tvořily za pochodu, scénáře neexistovaly, nastínila se jen linka děje. Jestli je to experimentální? Ono je to vždycky experiment, protože dopředu nevíte, jak to skončí – úspěchem, neúspěchem…” Tady skončila práce s velkým ohlasem diváků i čtrnácti zainteresovaných studentů. Hrálo se v malém univerzitním divadle po čtyři večery, a i přesto vidělo představení 450 lidí. Úžasná práce.

Profesor dramatických věd Michael Schönberg, iniciátor experimentu kanadsko-českých představení, byl spokojen. “Důležitá je metoda, kterou Jirka pracuje v Praze a přenesl ji tady. Mladí lidé tady nejsou jen herci, ale i spolutvůrci hry, a každý z nich má stejnou šanci, protože hrají hlavní roli všichni – neexistuje Romeo a Julie a pár postav kolem. Všichni jsou si rovni a všichni tedy mají stejnou hereckou šanci.” O kostýmy se postarala jedna z maminek studentů Linda Serres, která si účtovala pouze materiál, hudbu složil prof. Alexander Rapoport z téže univerzity. Všichni si šli na fakultě humanitních věd, kam patří oddělení performing arts náleží, náramně na ruku, takže tento projekt velké finance nevyžadoval.

Jestli se bude v této práci pokračovat, je ve hvězdách, protože hlavní aktér této spolupráce pomýšlí na odchod na zasloužený odpočinek. Může ho hřát vědomí, že přispěl k rozvoji herectví mladých lidí takovým způsobem, na který budou nejen rádi vzpomínat, ale ve své pozdější praxi dokonce i navazovat.

K největším zážitkům patřila bezesporu výstava profesionální malířky Marie Gabánkové.
Ve srovnání s ostatními malíři v naší komunitě, tato vystavuje poměrně často, a pokaždé
překvapí. Dodnes zůstaly v návštěvnících dojmy kupř. z výstavy Body broken Body redeemed. Zaujímá divákovu pozornost profesionálně provedenými studiemi lidského těla stejně jako portrétů. Její výstava PUZZLE, konaná v Loop Gallery letos v březnu, obsahovala obrazy, které namalovala v průběhu prvních dvou měsíců roku, nakolik ji téma “slepý vede slepého” oslovilo, a jak sama přiznala, dlouhou dobu zaměstnávalo její mysl. V kontextu psaného Starého zákona obrazné slepoty odkazuje svými obrazy na neschopnost poznat pravdu.

V Novém zákoně Ježíš popisuje církevní vůdce a učitele jeho vlastní generace v termínech slepoty. Metaforická slepota může popisovat pouhou ignorance, ale většinou způsobuje neochotu podívat se pravdě do očí. Přitahovaná zneklidňující představou a záhadným úmyslem maleb Pietra Bruegela ml. (1524-1569) nazvaná podobenstvím slepoty, malířka doslova do Beuegelova obrazu vstoupila, aby si vypůjčila některé jeho části a umístila je do svého dialogu s fragmenty současných událostí. K její osobnosti se v blízké budoucnosti ještě vrátíme.

Pestrobarevná škála společenských akcí, které se udály v posledních několika týdnech v našich  komunitách v Torontu, ukazuje, jak bohatým životem tady lidé žijí. Bohužel, většina z nich se konala v tak těsném časovém rozpětí (a mnohé i ve shodném termínu), že nebylo možné se jim v našich novinách věnovat individuálně. A tak abychom těm, kteří se na nich jakkoliv podíleli  (protože je organizovali či účinkovali bez nároku na jakoukoliv odměnu), také  po zásluze poděkovali Přinášíme jejich shrnutí prostřednictvím fotografií a stručných popisků. -vk-