Zhruba před měsícem se na “Nezávislém informačním serveru” CanadianCzech.com (se skromným podtitulkem “The Leading Source of Community Information”) objevila lamentace pana Dr. Čermáka, nazvaná Dává vaše Straka více mléka než naše Hnědka?
Dlouho jsem přemítal, jestli je vhodné, aby byl blog Nového Domova použit k osobní odpovědi panu Čermákovi. Nakonec jsem došel k závěru, že to snad nebude od věci, už proto, že s ním v někteých bodech souhlasím.
Především souhlasím s tím, že v česko-slovenské komunitě v Torontu existuje rivalita (nebo spíše několik rivalit), které se nám nějak nedaří překonat. Stačí zmínit osudné roky či období, a každému je jasné, o čem mluvím: 1948, padesátá léta, 1968, normalizace, 1989, a ti co přišli poté. Ty Straky a Hnědky se prostě pasou každá na jiné louce, a mléko, které dávají, je naléváno do jiných nádob. Sokolové cvičí, ČSSK se zabývá především politikou, a Masarykův ústav (MMI), coby charitativní organizace, je považován za dojnou krávu zcela jiného druhu.
Také souhlasím s tím, že Masarykův ústav je lokální Torontská organizace, která se nemůže počtem členů měřit s ČSSK. A souhlasím a podporuji snahu pana Čermáka rozšířit členskou základnu organizace. Pokud je mi známo, o to se snažili všichni bývalí předsedové MMI i ostatní členové ředitelské rady, každý svým způsobem, ale vždy se stejným cílem: zachovat dědictví předchozích generací a udržet kulturní život Čechů a Slováků v Kanadě.
Tady však moje shoda asi končí. Je možné, že pan Čermák měří velikost či důležitost podle toho, kolik lidí přijde na výroční schůzi, či podle počtu rezolucí a vyznamenání. Já si myslím, že neméně důležité měřítko je, kolik lidí se zúčastní té či oné akce pořádané pro komunitu (a tím mám na mysli nejen krajany, ale i Kanaďany třetí, čtvrté, páté generace). Myslím si, zcela neskromně, že v této oblasti byl a je Masarykův ústav vůdčí organizací. Výroční letní slavnost na Masaryktownu si lze těžko představit bez Masarykova ústavu a koordinované práce jeho ředitelské rady, zaměstnanců a dobrovolníků. Pokud je mi známo, většina ostatních se přijde bavit (což je v pořádku, proto se ta akce koná), či přivydělat nějaký ten čtvrťák (což je také v pořádku, kultura bez komerce by možná skončila na úrovni jeskynních maleb).
Po několika letech pozorování života krajanské komunity z blízkosti první ruky (díky předsednictví mé ženy v Masarykově ústavu) jsem nabyl názoru, že komunitu trápí dva problémy: vysoká ega a nízká profesionalita. Snahy o napravení těchto problémů se nevyhnutelně (a pochopitelně) střetávají s odporem, a tak máme bývalé zaměstnance MMI kteří odešli z vlastního rozhodnutí, aby pak trávili hodiny rozšiřováním pomluv a polopravd, zhrzené organizátory kteří nikdy nepřistoupí na nutnost stanovení pravidel dřív než se začne hrát, zneuznané umělce, opilé kverulanty, po bitvě generály, a já nevím co ještě… Škoda že nemám vlohy pana Škvoreckého či pana Balzaca, určitě by to dalo dost materiálu na román.
Nehodlám předstírat, že mám recept na vyřešení těch všech lidských malostí a malicherností, které sužují život komunity. Vyrostl jsem na malém městě na česko-moravském pomezí, kde si lidé vidí do talířů víc, než je zdrávo. A shledávám se zklamáním a rozčarováním, že Torontská komunita Čechů a Slováků je jako to české maloměsto, avšak bez jeho malebnosti, a bez schopnosti najít řešení těch nejožehavějších z problémů – jak zajistit přežití příštích generací. Ono to asi tak dopadne (všechno tomu nasvědčuje), že ty příští generace si vytvoří svoje spolky a svoje pravidla hry. Proč bychom se měli snažit jim v tom pomoci, když můžeme dělat věci po staru a po svém, že?
Pan Čermák si stěžuje, že “Nový domov (a tedy i MMI) předstírá věci, které nejsou, a k faktům, které jsou jim nepříjemné se chová jako by nebyly.” Psal jsem o tom již dříve, a opakuji znovu: Pokud kdokoliv v české komunitě očekává, že by se Nový domov měl snížit na úroveň bulvárního plátku a začít se zaplétat do osobních třenic a žabomyších válek, je mi líto jeho zklamání. Ať si ten člověk koupí National Enquirer, nebo Blesk. A panu Čermákovi posílám vzkaz:
V Novém domově vyšel zhruba před rokem článek, který značně finančně poškodil Masarykův ústav. Bez ohledu na jeho pravdivostní hodnotu, článek byl vydán bez předchozí konzultace s ředitelskou radou či nezaujatým právníkem, a byl poslední kapkou která vedla tehdejší ředitelskou radu ke zvýšenému dohledu nad “nezávislostí” tehdejšího redaktora Nového domova. Historii zná pan Čermák sám velice dobře. On ten článek napsal, a přestože byl spoluobžalovaným ve výsledném právním sporu, Masarykův ústav hradil všechny právní výdaje. Konečné uspořádání s žalobcem bylo uhrazeno z pojistky Masarykova ústavu. Do dnešního dne jsem nenašel jedinou zmínku v článcích podepsaných panem Čermákem, jediný náznak omluvy či snahy k částečné kompenzaci. Onen zvýšený dohled vedl ke konfrontaci mezi bývalým redaktorem a vedením Masarykova ústavu, což vyústilo v redaktorův odchod. Doma mne kdysi učili jakési pořekadlo o zametání před vlastním prahem… Je zde vhodné zmínit, že onen osudný článek nevyšel v Satelitu, ačkoliv mu údajně měl také být nabídnut k otištění. Že by pan Březina měl více soudnosti než pan Rotbauer?
Ale to už se dostávám k úrovni pod kterou bych se opravdu nerad snížil – “ten či onen řekl či udělal to či ono”. Ten dělá to a ten zas tohle, a všichni dohromady uděláme moc zpívá se ve filmu Císařův pekař a pekařův císař. Všiměte si: dohromady, ne proti sobě.
S uctivým pozdravem panu Čermákovi a všem těm, kterým záleží na osudu krajanské komunity bez hledání zisku, slávy či poklon.
