Každý jsme nějak výslednicí svých genů, svého prostředí a toho hlasu v nás, o němž celkem nic nevíme. A každý vidíme svět trochu jinak. Jedni (a nepochybně jsou mezi nimi i někteří mí přátelé) řekli ne k volbě Baracka Obamy prezidentem USA. Druzí (a já jsem jedním z nich) přijali Obamovu volbu jako příslib, že Amerika se znovu stane nadějí světa. Byl bych nevěrný sám sobě, kdybych – při vší úctě k názoru těchto přátel a bez sebemenší touhy je o čemkoliv přesvědčovat – neřekl své ano. Nezajímají mne ani tak okolnosti Obamova vítězství: že jeho volební kampaň je mnohými považována za nejlépe organizovanou kampaň v historii USA; že v “primaries”, které začal jako skoro neznámý senátor, proti všemu očekávání udolal i tak schopnou soupeřku, jakou je senátorka Clintonová; že tři miliony Američanů přispělo na jeho kampaň; že vyhrál i přesto, že byl líčen jako muslim, jehož nejlepšími přáteli jsou teroristi, přítel palestinců, antisemita a socialista; že zvítězil i ve státě (Iowa), který má jen 2% černošského obyvatelstva a že pro něj volilo 54 katolických voličů přes rozdílný přístup k potratu. Víc mne zajímá jeho osobnost a kam ho zařadit.
Při nejmenším musí být mimořádně ctižádostivý – nevím, jak jinak by chtěl být prezidentem země, která právě prochází nejhorší krizí svého bankovního systému za posledníh sedmdesát let a rostoucí nezaměstnanosti (půldruhého milionu za posledních deset měsíců); země, jejíž prezident začal válku (na základě důvodů, jež se ukázaly falešnými), která USA již stála tisíce mrtvých a stovky miliard dolarů, zatímco infrastuktura jejích měst nebezpečně stárne; země s neřešitelným problémem mexické “imigrace”; země kdysi skoro obecně milované a dnes skoro nenáviděné; země klesající životní úrovně a desítek milionů lidí bez lékařského pojištění. A ani ctižádost by nestačila, aby na sebe vzal břemeno skoro neúnosné. Ani ctižádost by nestačila, aby den za dnem, měsíc za měsícem putoval z města do města a do někonečna opakoval (jen v různých obměnách) tytéž sliby, tatáž obvinění soupeře, se stejným nadšením, jako by je říkal poprvé. Na to musí být navíc přesvědčen, že je povolán (Bohem, dějinami) vyvést svůj národ z pouště současnosti do příslibu lepšího zítřku. A musí mít skoro nevyčerpatelnou energii maratonského běžce. Obama je zřejmě vybaven těmito vlastnostmi (a není sám: jeho soupeř, republikánský kandidát senátor John McCain, přes svých 72 let – z nichž řadu ztrávil jako vietnamský zajatec – je zřejmě nadán stejnou ctižádostí, stejným pocitem dějinného poslání a na svůj věk neuvěřitelnou energií)..
Obama má celou řadu dalších vlastností, které ho předurčily, aby skončil v Bílém domě. Pamatuji se, že když jsem ho poprvé slyšel mluvit na televizi – ještě předtím, než oznámil svoji kamdidatúru – připomněl jsem si dva řečníky zvučných jmén: John F. Kennedyho a Adlai Stevensona, Obamův hlas má uhrančivou přesvědčivost hlasu Kennedyho a jeho slovník hýří stejným bohatstvím jako slovník Stevensonův. Během kampaně předvedl ukázněnost a uvážlivost, které ostře kontrastovaly s rozháraným a náladovým stylem senátora McCaina. Ukázka: když vypukla bankovní krize, McCain oznámil, že přerušuje kampaň a letí do Washingtonu; vyzval Obamu , aby udělal totéž. Obama odmítl přerušit kampaň s oddůvodněním, že prezident musí být připraven zabývat se několika problémy najednou. Je agresivní a soutěživý a v ulicích Chicaga se ve svém mládí naučil přijímat i rozdávat tvrdé údery, ale nezdá se mi, že by někdy uhodil pod pás. Imponoval mi jeho klid, pokojné ladění jeho temperamentu, snášenlivost k názorům druhých, vůle hledat řešení bez harašení zbraněmi, schopnost nalézat nitky, které nás všechny spojují na pochodu od kolébky k smrti. Tento míšenec rodem žil v řadě států a viděl život vyděděných stejně jako život středních vrstev a nakonec i život lidí, jimž bylo mnoho dáno. A cítí, že přes všechny problémy, jimiž jeho země prochází, Spojené státy jsou jedinou zemí, ve které člověk, je-li schopný (a přeje-li mu osud), může začít jako poslíček a skončit jako prezident.
Po mém soudu zvolení sen. Obamy prezidentem je nejpřesvědčivějším důkazem životnosti i pružnosti amerického systému: před pouhými padesáti lety ( to už jsem byl v Kanadě a z dálky sledoval jednu z nejdramatičtějších kapitol amerických dějin) Martin Luther King, Jr. vedl bojkot proti politice rasové segregace na montgomerských autobusech; před pouhými padesáti lety rasová nenávist se ve Spojených státech vybíjela nejen vraždami černochů skupinami Ku Klux Klanu, ale i brutálními metodami, včetně psů a násilí, které policie používala proti mírumilovně demonstrujícím černochům, dokonce i dětem; včetně kulky, kterou úkladný vrah, James Earl Ray, 4.dubna 1968 ukončil Kingův život. Barack Obamovi bylo tehdy 7 let. O 40 roků později byl – neuvěřitelně – zvolen prezidentem USA, i v státech, kde pronásledování černochů bylo nejhorší. Událost, která posilňuje naději, že člověk se navzdory všemu stává člověkem.
Nikdo z nás neví, jakým bude prezidentem. Ani jak moc může narušit jeho charakter. Myslím si, že je jedinečně kvalifikován, aby byl velkým prezidentem. Myslím, že jeho volba otevře reservoir nevyužité energie amerických menšin a posílí nejlepší instinkty amerického lidu. Myslím, že přinese novou dimenzi do světové politiky. Myslím, že jeho volbou-jak někdo nedávno poznamenal – konečně končí válka Jihu proti Severu; že jeho volbou se znovu potvrzuje historická role Spojených států, role, kterou tak prostě i výmluvně definoval Abraham Lincoln (republikán) ve své řeči 19. listopadu 1863 při odevzdávání veřejnosti národního hřbitova na gettysburgském bojišti. Svoji pětiminutovou “malou řeč” (jak jí říkal), kterou pronesl po dvou-hodinovém (dnes skoro zapomenutém) projevu hlavního řečníka, Edwarda Everetta, začal slovy: “Před osmdesátisedmi roky naši otcové přivodili na tomto kontinentě zrod nového národa, počatého ve Svobodě a zasvěceného zásadě, že všichni lidé jsou stvořeni rovní.” I když válku s Jihem Lincoln vedl, aby zachránil ‘Unii’, otázka černošské rovnopávnosti byla nepřímým důvodem války a Lincoln využil vítězství severních armád v bitvě u Antietam k vydání Emancipační proklamace, jíž osvobodil černochy v státech, které se odrthly od Unie. Večer 14. dubna 1865 byl v divadle střelen hercem John Wilkes Boothem a do rána zemřel.
Ustřední postavou druhého aktu tohoto všelidského dramatu je Martin Luther King, jehož gandhiovská filosofie odmítnutí násilí v boji za zrovnoprávnění černochů mu přinesla četná uznaní včetně Nobelovy ceny za mír v roce 1964, rok poté, co organizoval statisícový pochod na Washington. Před Lincolnovým památníkem proslovil řeč, inspirovanou větou, kterou našel v knize ve své knihovně o nesplněném “americkém snu”. Tento motiv znovu a znovu zazněl v jeho řeči :”I have a dream…..I have a dream…” Řeč, dnes známá po celém světě. Inspirovala, myslím, i Oskara Morawetze při komponovaní “Memorialu for Martin Luther King”, skladby proslavené čelistou Yo Yo Ma koncertem vysílaným po celém světě. Jeho násilná smrt – čtyři měsíce před vpádem armád Varšavského paktu do Československa – mu (stejně jako Lincolnovi) vtiskla pečeť historické nesmrtelnosti.
Třetí akt začal nejdelší prezidentskou kampaní v historii Spojených států, hypnotizujícím opakováním slov “Yes, we can”, nezadržitelnou záplavou slov, nástupem mladé generace, rozvlněním politické atmosféry a očekáváním – nejen ve Spojených státech, ale pocelém světě – zázraků, které jsou (možná) mimo Obamův dosah. První měsíce budou pravděpodobně orgií akcí, které ukáží míru Obamova talentu. Zdá se mi, že mají-li moji tři hrdinové něco společného, je to nadání básnické hry se slovem. Kdybych byl pověrčivý (a byl Obamou) byl bych zvlášť na pozoru v měsíci dubnu.
Tags: Česky