11. září 2001 – datum které ovlivnilo život každého z nás. Ať už je to zvýšená kontrola cestujících na letištích, zpřísněné předpisy na hraničních přechodech do USA, či návštěvy turistických atrakcí: reakce amerických (a následně kanadských) úřadů a všeobecná obava z dalších možných teroristických útoků proti západní civilizaci zanechaly trvalé následky na naší kolektivní psýše. A to ani nemluvím o těch, kdo ztratili své nejbližší ve World Trade Center v New Yorku, v Pentagonu, či v poli u Shanksville v Pensylvánii…
Vzpomínám si na ten den jako včera. Pracoval jsem tehdy jako poradce informační technologie pro zákazníka ve Washingtonu, s občasným výjezdem do výpočetního střediska ve Fredericksburgu asi padesát mil jižně od Washingtonu, mezi pastvinami a oblými kopečky překrásného státu Virginie. Noc z 10. na 11. září jsem strávil v hotelu v jižním Marylandu. Moje cesta na jih měla být pohodová: krásným slunečným ránem podél zpěněné řeky Potomac, jenom pár minut v zácpě před Key Bridge, přehoupnout se na opačný břeh řeky, a pak už proti proudu ranního provozu, kolem Pentagonu na I-395. Do desíti tam budu jako na koni… Všechno ale mělo být jinak.
Při snídani jsem se z CNN dozvěděl o nárazu letu č. 11 Amerických aerolinií do severní budovy World Trade Center. Jenom o několik minut poté jsem byl v přímém přenosu svědkem náletu druhého letadla (United Airlines let 175) do jižní budovy. Celá místnost v ten okamžik oněměla. Během minuty nebylo v concierge k hnutí. Těch pár okamžiků v 9:03 jsem viděl zkušené a životem protřelé obchodníky, manažery, konzultanty, právníky, stát v němém úžasu, mnohé v šoku a se slzami v očích. V tu chvíli bylo jedno, kdo je jaké barvy, jakého náboženství, bohatý či ne – byli jsme v ten moment všichni Američané, včetně mne, kanadského občana se středoevropským přízvukem.
Po chvíli se pomaličku rozvinula debata: kdo a proč to udělal: Severní Korea? Čína? Írán? První domněnky, první konspirační teorie… a první zprávy o kouři stoupajícím z blíže neurčené budovy jen pár mil od hotelu. Tou budovou byl Pentagon, sídlo amerického ministerstva obrany. Dodnes mi běhá mráz po zádech, když si uvědomím, že kdybych dosnídal jen o několik minut dříve a vydal se na cestu na jih, nebyl bych věděl nic o událostech v New Yorku, a vesele uháněl po Washington Boulevard podél severní stěny Pentagonu zhruba v době kdy do ní narazilo letadlo letu 77 Amerických aerolinií.
Zkratka přes Rosslyn a Arlington byla vyloučena. Skončil jsem s tisíci dalších frustrovaných motoristů na “Beltway” – přetíženém obchvatu Washingtonské metropole. Do Fredericksburgu jsem dorazil po poledni. Ani jsem tam nemusel – kdo nemusel, nepracoval. V jídelně byly desítky lidí, někdo přinesl televizi, diskutovalo se, mnozí měli zarudlé oči… mobilní síť byla přetížená, domů jsem se nemohl dovolat.
Co jsem vždycky obdivoval na američanech je jejich neúprosná vůle pomoci lidem v nouzi. Během několika hodin se začaly organizovat sbírky – finanční, materiální, kondolenční listiny. 12. září se rozletěla zpráva, že hasiči v Pentagonu potřebují ze všeho nejvíc – suchá trička. Hašení rozsáhlého požáru trvajícího téměř 36 hodin promočilo všechno jejich oblečení až na kůži. Konečně byla reklamní trička k něčemu dobrá. Kdo je ale dopraví z Fredericksburgu do Arlingtonu? Protože jsem měl cestu zpátky do Washingtonu, nabídl jsem se.
Kolem osmé hodiny večer jsem dorazil k obšancovanému Pentagonu. Vojenská hlídka mě zastavuje, světlomet do očí. Z ampliónu se ozývá “Pull down the window, put your hands on the steering wheel!“. Otevírám okénko, do kabiny v tem okamžik vlétnou dvě hlavně automatických zbraní. “What’s the purpose of your presence?” Vysvětluji, třesoucím se hlasem přibarveným mým slovanským přízvukem, proč jsem přijel. Nechávají mě vystoupit z auta a otevřít kufr zatímco oni pozorují s namířenými zbraněmi z povzdálí – asi kdyby to bouchlo. Vytahuji krabice z potištěnými tričky. Mezitím další dva vojáci obcházejí můj vůz a pomocí zrcadla kontrolují podvozek.
Když se ukazuje, že je vše v pořádku, vojáci skloní své zbraně a najednou jsou z nich docela obyčejní kluci v uniformách, jaké běžně potkáte na letištích a nádražích po celé Americe. “You shouldn’t really be here, but try it on the North side, from Washington Boulevard“, radí mi přátelsky, a při mém odjezdu dokonce vidím náznak zasalutování. Objíždím Pentagon, ale než se dostanu dostatečně blízko ze severní strany, zastavuje mě policie. Bohužel mě nemohou pustit dále, ani za mně předat trička dál. Zkouším to ještě na dvou dalších místech, včetně vojenské základny Fort Meyer na západ od Pentagonu, ale marně.
To už mi došlo, že dnes večer hasiči má trička nedostanou. Naštěstí jsem si vzpomněl, že jsem během dne v rádiu zaslechl zprávy o převozech raněných civilistů do NIH (National Institutes of Health) v Bethesdě, což bylo nedaleko mého hotelu. Za dvacet minut předávám tři krabice triček hochům kteří tam řídí provoz. Doufám a věřím, že se dostaly do správných rukou a ke svému cíli.
Vracím se do hotelu a jsem zralý na pořádného panáka a hluboký spánek. Je středa, 12. září 2001. Zítra bych měl letět zpátky domů, do Toronta. Veškerá letecká doprava je ale zastavena. Reaganovo letiště je uzavřené a ozývají se hlasy, že natrvalo. Domů se dostanu až za dva týdny. Lety Air Canada mezi Torontem a Washingtonem jsou za několik týdnů obnoveny, a čas nepřetržizé bezpečnostní úrovně oranžové barvy na amerických letištích začíná…
Po sedmi letech se začíná rýsovat dopad všech reakcí a opatření amerických úřadů (jakkoliv dobře zamýšlených) na psychiku společnosti. Patriot Act v mnohém připomínající nechvalně proslulý československý zákon na ochranu republiky; lidé tlumící hlas když v nevinném rozhovoru dojde na téma terorismu či výbušnin; pracovníci letištní bezpečnostní služby s IQ průměrného žraloka, léčící si své komplexy buzerováním nevinných cestujících… Dosáhli teroristé nakonec svého cíle? Nebylo to co chtěli? Aby se američtí občané začali bát své vlády, sebe navzájem?
Myslím že ne. Jako mnozí z mých amerických přátel, mám pevnou důvěru v americký politický systém a jeho schopnost zpětné regulace. Ať už jste příznivci republikánů či demokratů, jedno je jisté: je to systém který umožňuje “outsiderům” vstoupit do politického procesu (viz Sarah Palin a Barak Obama), kde obě strany mají dostatek možností presentovat své postoje a dát je k posouzení voličům, a kde široké spektrum svobodných médií (od radikálně levicových až po ultra pravicové) přispívá k otevřenosti společenské výměny názorů. Kdokoliv zvítězí v nadcházejících amerických prezidentských volbách, jedno je téměř jisté: trauma událostí 11. září 2001 a následky které to zanechalo, se blíží ke konci. Nová administrace přinese nové tváře, nové myšlenky, a nové ovzduší do americké společnosti. Bude to příležitost podívat se na uplynulých sedm let s vyšším nadhledem, a já jsem pevně přesvědčen, že americká (a potažmo i kanadská) veřejnost se této příležitosti chopí a náležitě ji využije.
Tags: Česky