Milí čtenáři,
jaro zachvátilo jižní Ontario, i když ještě ne ve stálých teplotách, tak alespoň v chování lidí. Je vidět kluky v tričkách, dámy v letních botách naboso a zahrádkáře vzrušeně pobíhajících po větších či menších pozemcích.
A to mne přivedlo k zamyšlení nad chováním, které mne udivuje. V poslední době to zahrnuje i chování mých česky a slovensky mluvících krajanů. Pamatuji si, s jakým nadšením jsme se dávali do řeči s každou česky nebo slovensky mluvící osobou, kterou jsme potkali po našem odchodu z rodné země. Nejdříve ve Vídni, potom v Torontě a vůbec všude na našich cestách. Každé neočekávané setkání – ať již v obchodě, na ulici, v divadle, v knihovně či na pláži – nás rozehřálo bez ohledu na to, co jsme si řekli. Někdy to byly jen všeobecné příjemnosti, někdy užitečná výměna informací, ale pokaždé jsme měli ze setkání radost. Nevím, zda je to rozmachem cestování, ale tento trend pomalu mizí. Mnozí se raději krajanům vyhnou.Nedávno jsem byla v pekárně se svojí česky mluvící dcerou, když jsem si všimla staršího páru a zaslechla češtinu. Zaslechli nás také, ale zmlkli, jako když utne a jen nás zvědavě pozorovali. Vloni v létě byla moje dcera na výletě v Anglii a její čeští kamarádi se ostatním česky mluvícím turistům vyhýbali obloukem.
Ptám se sama sebe, čím to je. Že by nezájem či stud? Češi se umí výborně přizpůsobit, naučí se jazyk a splynou s tou kterou společností. Někdy si myslím, že nám chybí gen pospolitosti a snášenlivosti, a jsme na sebe příliš přísní. Pardubice soutěží s Hradcem, Brňáci podezírají Pražáky a ti se zase úkosem dívají na ty z Horní Lhotky.
Mám ale velkou naději. Třeba všichni ti, kteří se narodili v Kanadě či jiné přisvojené zemi a kteří považují svoji schopnost domluvit se česky a slovensky za výhodu a jsou na svůj původ pyšní, tento trend změní. Několik takových znám. Jsou fajn. Hledají v ostatních to dobré. Doufám, že vzrůstající teplota tuto tendenci ještě rozšíří. Vám k tomu přeji hezké čtení.
Za redakci
Dagmar Vavruša
Tags: Česky