Myslím, že Canada Day je v mé domácnosti větší událost než v mnohých domácnostech kanadských. Tedy v domácnostech lidí narozených v Kanadě, protože koneckonců moje domácnost je také kanadská, ba typicky kanadská: i já i žena máme dvojí občanství.
Přesto mám dojem, že státní svátek slavím trochu nadšeněji a náruživěji než průměrný Kanaďan. Minule si mi v Montrealu narozený kamarád stěžoval, že Canada Day občas připadne na prostředek týdne a že by se to mělo nějak změnit, abychom mohli protáhnout weekend. Ostře jsem tento nápad zamítl. Dovedete si představit, že by Američané změnili svůj 4. červenec, Den nezávislosti (Independence Day) jen aby si mohli prodloužit weekend? To je nemyslitelné. Ovšem tento lakonický přístup k vlastní historii je pro dnešního Kanaďana typický. Nedávno jsem četl statistiku, že více Kanaďanů ví kdo je prezidentem Spojených států, než kdo je oficiální hlava Kanady. Prvního ministerského předsedu Kanady, Johna A. MacDonalda, podle jména zná jen 40% národa, v Quebecu ještě méně. Proto je pro mnohé Canada Day pouze dnem na opékání špekáčků a konzumování chladného moku. A na tom není vůbec nic špatného…
Nicméně, pro mne znamená tento státní svátek trochu víc. Je symbolem mnohých věcí, po kterých lidé za železnou oponou dlouhá desetiletí prahli. Pro mne je to příležitostí být hrdým kanadským patriotem. Uvědomovat si bohatství této země, klid, ve kterém tu můžeme žít, svobodu, které se těšíme, relativní jednoduchost života zde, bez nadměrné byrokratické šikany, bez břemena chmurné a tíživé historie, bez komplikací jedovatých lidských vztahů tak běžných v dlouhém a krušném období “naší strany a vlády”.
Tento rok byl 1. červenec nádherný slunný den. Vlhkost vzduchu byla nízká, ráno bylo skoro bezvětří, prostě letní idyla. Jedl jsem snídani na zahradě a klábosil se sousedkou, která se právě vrátila ze své rodné Moskvy. Podobně jako mně – a asi nám všem – chybí jí zde určité věci, ale celkem vzato líbá zem po přistání v Torontu, protože ví o co by přišla kdyby byla nucena se vrátit do klína Matky Rusi. Po snídani jsem si vyřídil korespondenci, což obvykle trvá několik hodin, ale včera jsem to zkrátil a pak jsme jeli s naším psem Hugem do nádherného parku Bruce Mill, asi deset kilometrů severně po dálnici 404. Hugo nadšeně lítal po lesíku, kterým jsme se procházeli, posedlý jako derviš tím perfektním dnem. Pak jsem ho musel uvázat na vodítko, protože jsme přišli na mýtinku, kde spousta rodin jedla piknik, hrála fotbal a badminton, kde děti řádili jak čerti a kde voněl kouř z mnoha grilů. Hugo musel být na vodítku, protože jinak by někomu okamžitě ukradl steak a bylo by po idilycké procházce. Nikde jinde byste takový obraz neviděli: rodiny rozseté po trávníku byly z Turecka a Maroka, z Portugalska a z Indie, z Číny a Anglie a čert ví, odkud všude. Nikde se nikdo nepral, nehádal, nehašteřil, nerafal. I v tom barevném, pestrém davu panoval normální kanadský klídek.
Večer jsem hrál v jazzovém klubu Rex, kde panovala veselá a sváteční nálada. Končili jsme poměrně brzo a tak jsme si pak ještě se ženou zajeli podívat se na ohňostroj na Mel Lastman Square. Podobně jako na té pasece v parku, i v mé duši panoval normální kanadský klídek, protože jsem byl spokojený a hrdý na to, že žiju v nejlepší zemi na světě, kde jsem sám svým králem a kde, pokud nikomu neškodím, mohu rozvíjet svůj potenciál podle svého přání.
“God keep our land – glorious and free”
Tags: Česky